Tento příběh se odehrál dávno, velmi dávno.
V dobách kdy na Zemi vedle lidí žili i poslední obři.
Žili s lidmi v míru a věnovali se jen svým městům v horách, svým nemnoha dětem a především zpracování drahých kamenů. V tom byli ti nejlepší, ti nejzručnější a každý král, princ, princezna té doby museli mít alespoň jedno umělecké dílo od obrů.
Ale rod obrů pomalu vymíral a s ním bylo méně a méně těchto úžasných uměleckých děl, která byla nejen krásná, ale navíc obsahovala magii. Některé kusy obsahovaly magii úspěchu, jiné magii krásy, další pak magii chrabrosti a odvahy. Nejvzácnější pak byla umělecká díla, která vyzařovala magii lásky. Takových bylo jen pár na světě a i když je chtěla spousta lidí, získal je málokdo. Tento kamenný zázrak totiž nebylo možné koupit. Nebylo možné jej získat ani výměnou za obrovský majetek. Tyto kouzelné šperky bylo možné získat jen jediným způsobem – mohly být člověku pouze darovány. Jak se obři dozvěděli, koho obdarovat nikdo neví, ale k těm pravým lidem se vždy šperk dostal. Do dnešních dob se jich mnoho nedochovalo – a kdo ví, možná žádné.
Proč bylo obrů stále méně, to nikdo nevěděl. Snad jen sami obři. Ale ti to těm pár lidem, se kterými se stýkali neřekli, a tak to zůstalo navždy tajemstvím, které již nikdy nebude odhaleno. Jisté je jen to, že nakonec zůstali obři jen dva. Díky tomu nepotřebovali jména a tak si prostě říkali ON a ONA.
Obr svoji družku miloval z celého obřího srdce. Jejich den byl vyplněn výrobou posledních pozoruhodností, které měl obří rod vytvořit. Až oni nebudou, skončí tvorba krásných, magických šperků a na rod obrů se pomalu zapomene.
Jednou našel obr krásný růžový kámen. Byl obrovský, krásný, čirý, bez jediné chybičky. Nemohl věřit, že něco takového mohlo v útrobách Země vzniknou.
Sám si neuvědomoval, kolik tisíc let rod obrů vytvářel magické předměty pro lidstvo, které bylo za tyto předměty vděčné. A nyní se sama Země odvděčila tímto krásným a magickým kamenem obrům. Země jejich laskavou a krásnou duši vnímala, stejně jako vnímá vše, co se na ní – na Zemi děje i dnes.
ON mizel z kamenného města každou volnou chvíli a zatímco ONA se věnovala jejich domovu a malým dárkům pro ty malé, do sebe zahleděné lidi, ON ve velké jeskyni tvořil své konečné, velkolepé dílo.
Uplynul více než rok, když ON přivedl obryni před velkou jeskyni. ONA zavřela oči a pomalu šla za NÍM do nitra jeskyně, která nebyla temná, světlo do ní pronikalo dávno propadlým stropem.
Zastavila se na místě a pomalu, pomaloučku otevřela oči.
Zalily se jí slzami, na chvíli přestala dýchat.
Před ní ležela obrovská, nepřekonatelně krásná růže, vyřezaná z jednoho dokonalého kusu kamene. Slunce se v růži lámalo takovým způsobem, že vypadala jako živá. A magie co byla do kamene vložena byla tak silná, že ONA nemohla ani dýchat jaká láska ji zaplavila.
Bylo jasné, že ON dal do tohoto výtvoru všechnu svoji zbývající magii. Ale jejich láska byla tak velká, že mu to nevadilo. K čemu by mu byla magie, když ne pro toho, koho miloval?
ON a ONA žili šťastně ještě mnoho let a pokud to šlo, každý den seděli alespoň chvíli u jejich růže a dívali se na tu nesmírnou krásu a užívali si její láskyplné magie. Není přece nic krásnějšího, než když si dva rozumí, pohledem si dokáží vyjádřit lásku, jsou spojeni neviditelným kouzlem, které jiní nemohou ani vidět, ani pochopit. A je jedno, zda jsou to obři, nebo lidé.
Po mnoha letech však byla JEJÍ energie vyčerpána, jak ta magická, tak ta životní a jednoho dne, těsně po západu slunce tiše zemřela JEMU v náručí.
JEHO žal byl veliký, nepředstavitelný a tak mocný, že rozpoutal obrovskou bouři a jeho smutek otřásal horami po několik dní. V horách se uvolňovali kamenné laviny, byla zasypána celá údolí a lidé v pod horami těch několik dnů nevycházeli z domova a jen se báli nevysvětlitelné pomsty bohů. Nevěděli, jaký smutek právě probíhá v horách.
Když se živly uklidnily, byl On na cestě k „jejich“ jeskyni, podívat se naposledy na kouzelnou růži, která jim přinesla tolik radosti. A v které se ještě odrážela její láska, její úsměv, její něha v očích.
Převázal růži obrovskými provazy, a vytáhl ji na nejvyšší horu, o které věděl. Na vrcholku se zastavil a pohlédl kolem sebe na svět. Na svět na kterém prožil tolik krásného a který byl nyní tak smutný, tak nesmírně pustý a prázdný.
Podíval se smutně na růži a s vypětím všech sil jí mrštil o skálu. 
Růže se roztříštila do všech stran a úlomky z ní zasypaly takřka celý svět. Zároveň obrovi puklo žalem srdce a on se zřítil z hory do údolí.
Skončila éra obrů. Skončila doba, kdy obři pro lidstvo vyráběli magické šperky a výrobky.
Ale na památku obrovské růže nazvali lidé tyto kamínky RŮŽENÍN a ty až do dnešních dnů nesou magii, kterou do kamene vložil obr a spolu se svojí láskou ji v kameni posilovali.
Využijte tuto prastarou magii.
A tak tyto střípky růže od té doby nabízí lidem, kteří mají to štěstí a vlastní kousek magického kamene tuto pomoc: Pomáhá projevovat city, dodává lásku a krásu, podporuje něžnost, mírnost, přátelskost, nesobeckost, podněcuje citlivost a vnímavost vůči ostatním i sobě samému, podporuje fantazii, inspiraci a tvořivost, trpělivost, dává sílu k odpuštění, učí sebeúctě a sebelásce.
Růženín : symbol lásky a krásy a uzdravování. Léčí potlačované emoce a stres, učí trpělivosti a sebelásce, pomáhá projevit pocity, dává sílu odpouštět.
Růženín – náramek Sladká romance
