Dnes jsme s mužem mluvili o strachu. Strachů je spousta druhů a jeden je hloupější než druhý. Jediný ospravedlnitelný strach je ten z přímého ohrožení. Ale pak máme strach například ze změny, strach z neúspěchu, strach z úspěchu, strach z nudy, strach z rozhodnutí, strach z různých tvorů a věcí.
Strach je největší brzda našeho rozvoje.
Ono takové „kdyby to bylo bývalo jinak a kdybych já věděl, tak by to bylo bývalo dopadlo podle mne…“ je snad to nejhorší co si může člověk udělat.
Lidé – a já nejsem výjimka – litují toho co neudělali, nikoli toho co udělali a třeba se jim to i nepovedlo. Často mě napadá – kdybych tak byla mladší, kdybych uměla perfektně anglicky, kdyby už byla dcera dospělá a tak dále a tak dále.
Občas se mi ale podaří brzdu povolit a rozjet se plnou rychlostí do neznáma.
Dlouho jsem si něco přála a dlouho jsem se bála si to splnit. Vždy se našel nějaký důvod abych si svůj sen nesplnila. Vždy se našel nějaký strach, nějaká obava.
A pak najednou!
Najednou jsem stála pod Velkou pyramidou, s mnoha dalšími monumenty na dohled a se Sfingou za rohem. Stála jsem na obrovském bloku, teplý vítr mi pročesával vlasy a já nebyla schopna nic říct.
A když jsme vstoupili do pyramidy a šli vzestupnou chodbou – Velkou galerií úplně sami, vstoupili do Královské hrobky cítila jsem se jako malé dítě v cukrárně – tak šťastná!
A nestalo by se to, kdybych nepřekonala strach. Kdybych se jen bála a snila.
Skoč a křídla roztáhneš cestou. Ray Bradbury
Jak často se cítíte šťastní?
Já se cítím spokojeně docela často. Šťastně – těžko se to specifikuje, ale šťastně se cítím také docela často.
Kdy se ale cítím úplně neskutečně – jako by svět kolem mne přestal existovat a kolem mne existoval jen můj osobní vesmír plný jasu, barev, pohybu, energie.
Můj osobní svět je při šnorchlování u korálových útesů, kde z vrchu zvláštně prosvítají paprsky Slunce. Rybky nejúžasnějších barev proplouvají kolem mne a já mám na chvíli pocit, že mě přijaly mezi sebe.
V těch chvílích zapomínám na všechny starosti a problémy světa a cítím se tak lehce a šťastně, že se ještě dlouho usmívám od ucha k uchu.
Nechci dnes psát dlouhý článek – snad jen – užívejte si každý den, buďte šťastní právě nyní, v tuto chvíli – ona se totiž nebude opakovat.
Nejúžasnější totiž nejsou ani majetky, ani peníze, ale vzpomínky, které si můžeme připomínat celý zbytek života a vždy nám vykouzlí na obličeji úsměv.
No už se zase usmívám.
Tak na úsměv, štěstí a na zdraví…
Gaby