fbpx

Akvamarín – Aquamarín

Pověst o mořské panně (vyprávění starého námořníka)

Jmenuji se Luk – a jsem kronikář. Ale ne tak ledajaký kronikář. Jsem oficiální kronikář „Zapomenutých časů“ jeho výsosti císaře Bartoloměje II. A rád bych vám vyprávěl jeden z nejpodivuhodnějších příběhů, které jsem zaznamenal.

Málokdy zavítám do hospody. Jednak mi alkohol moc neříká a pak – je tam vždy hluk a já nemohu sepisovat své příběhy – no příběhy… jsou to spíše pověsti a bajky od starých lidí. Ten den jsem měl ale opravdu hlad a věděl jsem, že se nedostanu včas domů, abych si něco rychle ohřál a sedl ke svým zápiskům. Pod paží jsem si nesl plno papírů a papírků, na kterých bylo velké množství poznámek z nedalekých planin. Celé tři dny jsem chodil od chalupy k chalupě a sbíral střípky pověstí, které upadaly v zapomnění.

A tak jsem zapadl do, od prvního kouknutí, pochybné hospody. Sedl jsem si do kouta a poručil jsem si nakvašený mošt a k tomu kus pečeného masa.

Jedl jsem a jedním okem sledoval ruch v nálevně. Člověk nikdy neví co se na takovém místě může semlít. A jedním uchem jsem poslouchal co se kde povídá. Ale jedním uchem jsem poslouchal jen chvíli…za nedlouho jsem již poslouchal oběma. Odsunul jsem cínový talíř s pečení, přitáhl svůj štos papírů a začal hledat nějaké volné místo, kam bych si mohl dělat alespoň stručné poznámky.

Trvalo mi to neskutečně dlouho.

Ha! Tady je.. Začal jsem rychle psát a zde máte příběh, který jsem vyslechl od jednoho starého námořníka. A všem kolem přísahal na Boha bouří, že je to pravda.

Posuďte sami:

Dny jako tento jsem měl vždycky rád. „Začal námořník“. Slunce svítilo tak akorát a jemný větřík od moře byl opravdu osvěžující. Seděl jsem v krčmě, vypadala jako právě tahle. Ostatně chlapi – co si budeme vyprávět. Všechny krčmy ve velkých přístavech vypadají jako tahle…

Právě končila doba silných bouří, ta trvá jak víte skoro tři měsíce. A tak jsem se stejně jako všichni ostatní chlapi těšil, až zase ucítím palubu pod svýma nohama a země se pode mnou zahoupá. Kolem jen slaný vzduch a široko daleko nic, než modř – modro zelené moře a modré nebe nad hlavou.

Chlapi kolem něj souhlasně zabručeli, jako už několikrát předtím…

V hospodě jsem byl už asi tři dny – tak dlouho totiž trvala ta poslední bouře. Tak se nikdo nemůže divit, že jsem z ní spíše vyvrávoral, než vyšel. Musel jsem mít pěkně v hlavě – jinak by se přeci nemohlo stát, že jsem se na tu loď nechal najmout.

Všichni jsme věděli, že doba velkých bouří končí, ale také jsme věděli, že ještě minimálně dva týdny nebude bezpečné vyplout na širé moře.

Ten muž, kterého jsem tehdy potkal, vypadal jako starý mořský vlk, chodil tak, mluvil tak, žvýkal tabák. A prej jestli si chci něco přivydělat jako námořník.

Myslel jsem, že shání námořníky v předstihu a tak jsem kývl. Ale nesháněl – druhý ráno jsem se probudil na lodi a všude kolem moře. Polovina chlapů na tom byla stejně jako já.

Ale co už, kývli jsme a tak jsme se dali do práce. Všichni víme jaké to je, cítit slanou příchuť vzduchu, změklý ruce zase tvrdnout z těžkých lan a nejkrásnější zvuky jsou jen plácání plachet a křik racků a kormoránů.

Zase následovalo zamručení a kývání hlavami…

Byli jsme na vodě druhý den a já zahlédl cosi ve vodě. Bylo to jako delfín, ale nebyl to delfín, ten má vodorovnou ocasní ploutev. Navíc jako by se ta ryba zapletla do vodních trav a vlekla je s sebou na čumáku. Chvíli se mi zdálo, že je to .. ale chlapi, nesmějte se, mořská panna.

Kdyby řekl „chlapi smějte se“ tak by nemohl mít větší ohlas.

Jen zamručel a otočil se ke stolu pro pivo.

Ostatní ho hned začali přemlouvat, aby vyprávěl dál. Každý příběh, díky kterému jim mohl utýct čas, jim byl dobrý. A toto byl skvělý příběh. Se všemi podrobnostmi a maličkostmi, zvuky, barvami. Takový se často neslyší.

Nemyslete si, rozvyprávěl se znovu námořník, také jsem si myslel, že mě šálí zrak, že je to jen nějaký odraz ve vodě. O mořských pannách jsem slyšel tisíckrát, jako my všichni. Ale nikdy jsem žádnou neviděl.

No pluli jsme dál a já, i několik dalších námořníků, jsme začali čichat problémy. Vzduch byl najednou vlhčí a vítr se pomalu zvedal. V dálce jsme po chvíli uviděli nafialovělé mraky. Pamatuje si někdo z vás tu velkou bouři na Jižním cípu před 40 roky? Tak to byly ty fialové mraky.

Mohli jsme se jen modlit, aby nás bouře minula. Ale bylo to stále méně a méně pravděpodobné. Mraky totiž byly od obzoru k obzoru a za chvíli jako by visely nad námi. Vítr byl stále silnější a silnější. V mracích jeden blesk stíhal druhý. Ale bez hromů. Jako by se tam nahoře odehrávala nějaká obrovská bitva. Zablýskalo se na jedné straně mraků, uplynula vteřina, dvě a dlouhý blesk se objevil na druhé straně. To ticho, ta fialová záře a ty blesky…řeknu vám – na mořích jsem se v tu dobu již nějaký ten rok plavil, ale něco tak děsného, strašidelného jsem nikdy neviděl.

Několik starých námořníků přitakalo. I já si vzpomněl na několik příběhů z té strašné bouře. Začínal jsem toho muže považovat jen za žvanila. Vše co jsem o té bouři věděl mi říkalo, že ji nemohl nikdo přežít, aby o tom mohl vyprávět.

Ale něco mne nutilo abych vyprávění poslouchal dále a automaticky jsem si dělal poznámky.

Najednou se vše ztišilo. Jen blesky dále osvětlovaly fialově ztemněné nebe. Jako by vše ztuhlo a přestalo žít. Moře bylo jako zrcadlo, nepohnula se ani vlnka. Plachty se ani nehnuly, vítr utichl. Bylo to děsivé a já zvedl ruku ke svému ochrannému amuletu, který mi dal otec, když jsem poprvé vyjížděl na moře. Byl to starý rodinný šperk a byl jsem údajně dvanáctý námořník v naší rodině, kdo s ním vyplul na moře.

Námořníkova tvář se zkřivila, jako by bolestí, nebo hroznou vzpomínkou. Celý sál ztichl a já si chvíli připadal, jako bych byl na oné lodi, těsně před tou bouří. Vše ztichlo v napjatém očekávání.

A pak se rozpoutalo peklo. Vydechl nakonec starý námořník. Vichr přišel s takovou silou, že hned první poryv zlomil stěžeň. Lana praskala jako tenké provázky i když byla silná i dva palce. Vlny co se kolem nás vzedmuly mohly mít i 20 metrů. Dalece převyšovaly výšku stěžně. A ten hluk. Byl to takový hřmot, že když mi námořník vedle mne cosi řval do ucha, nerozuměl jsem ani jednomu celému slovu.

Dodnes se domnívám, že naše loď vezla něco, co bohové nechtěli nechat na tomto světě. Něco co sem nepatří a patří to jen bohům. Ale co to bylo, se už nikdy nedozvím. Jsem, co vím, jediný, kdo přežil, z těch kdo byl ten den na moři.

Celý sál byl tak tichý, že do něj z venku nakoukl strážný s mečem u pasu. Když viděl všechny tak tiše sedět a hledět na strace, potichu si sedl na nejbližší lavici a tiše, jen pohledem objednal pivo u hospodského.

Námořník si povzdech a pokračoval:

Na palubě nikdo z nás nevydržel dlouho. Buď nás smetlo moře, nebo ten šílený vítr. Ten jsem po chvíli přestal slyšet. Možná jsem na chvíli z toho randálu ohluchl, nebo se mi do uší dostala voda – nevím.

Každopádně jsem se ocitl ve vodě a kolem mne byla spousta trosek. Viděl jsem i jednoho námořníka, který se zoufale snažil udržet na hladině. Já se o to snad ani nesnažil. Chytl jsem jen svůj amulet a uvolnil se. To bylo jediné, co jsem mohl dělat. Poslední co si pamatuji, že jsem byl smýkán vodou ze strany na stranu. Několikrát mne něco uhodilo, ale já se jen upínal myslí k amuletu…

Najednou jsem měl pocit, že mne něco chytlo kolem pasu a velkou rychlostí mne to táhlo od potápějící se lodi. Myslím, že jsem ztratil vědomí.

Když jsem se zase trochu vzpamatoval kolem mne stále ještě zuřila bouře a já se marně snažil rozkoukat, abych se podíval co mne drží nad hladinou a táhne kupředu.

Netrvalo dlouho a na obzoru se přes provazy deště objevil ostrov. Nevěděl jsem jak byl velký, ale byla to pevná zem.

Myslel jsem si, že se nade mnou slitoval Bůh bouří a poslal za mnou své koně – delfíny aby mne zachránili.

Ano Bůh bouří se nade mnou slitoval – ale poslal mi přímo svoji dceru – mořskou pannu.

Nyní se nikdo v sále nezasmál. Všichni hleděli na námořníka, který v ruce svíral amulet, zavěšený na krku.

Mořskou pannu, jako ze starých pohádek. Byla nádherná. Odmlčel se. Dlouhé havraní vlasy, které za ní ve vodě plály, štíhlé tělo, ladné, ale silné ruce, malá prsa, neměla na sobě totiž žádné oblečení a od pasu dolů měla ploutev. Jediné co neměla od svého narození bylo několik šperků. Hned jsem si jich všiml – byly to šperky až nápadně podobné tomu mému.

Mořská panna se mnou doplavala až do velké jeskyně u pobřeží ostrova. Z posledních sil jsem se vytáhl na skalní plošinu, kam nedosahovalo rozbouřené moře a opět upadl do bezvědomí.

Když jsem se probral, seděla vedle mne a kousek od nás ležela ryba, trocha ovoce a čistá, sladká voda.

Nemohl jsem ničemu z toho uvěřit. Stále jsem si myslel, že spím a sním. Několikrát jsem se štípl do předloktí. Sakra to bolelo a tak jsem si byl jist, že jsem vzhůru a nesním.

Myslel jsem, že nikdy nikomu tento příběh neřeknu, ale dnes byla taková nálada… Chlapi zase pokývali hlavami. Teď snad z vděčnosti, že jim někdo zkrátil čas takovým příběhem, příběhem, který se jen tak neslyší.

Strávil jsem s Mořskou pannou na ostrově takřka dva roky. A jedna z prvních věcí co jsme si řekli – ano ony mluví, tak jako já, nebo vy… tak jedna z těch prvních věcí bylo to proč mne zachránila.

Neuvěříte tomu, stejně jako jsem tomu nevěřil já – bylo to kvůli tomuto amulet – a konečně otevřel ruku a ukázal amulet všem kolem – na ruce měl bledě modrý kámen, vytvarovaný do podoby mořské panny. Kámen měl energii, kterou cítili všichni kolem.

To je přeci Kámen mořských panen, na jihu mu říkají také AQUAMARÍN. Vyhrkl jeden z námořníků. Má jej spousta z nás. Jen… jen ne takový.

Je to tak, přitakal stařík. Za tento kámen bych si mohl koupit dům v hlavním městě. Ne pro ten kámen, ale pro tu sílu co se v něm skrývá. Kdo jej má, nikdy ho moře nevezme do svých hlubin.

Tento amulet dala jedna z mořských panen mému praprapra dědovi, který se s ní setkal na pobřeží ostrova kam přišli načerpat vodu. Byla zapletená do rybářské sítě a nemohla se sama vymanit. Můj předek ji zachránil a ona mu z vděčnosti dala tento amulet, který sama nosila na krku.

Co jsem s „mojí“ mořskou pannou zažil…řekl stařík a na chvíli se odmlčel. Oči mu zářili dávnými vzpomínkami… nikdo z vás by mi to neuvěřil. Jen vám řeknu, že pod hladinou je zcela jiný svět. Mořských panen není mnoho, ale jejich svět je fantastický. A takových úžasných kamenů mají celé jeskyně. Plno pokladů o kterých by nás císař mohl jen snít.

Dodnes lituji, že jsem z toho ostrova odjel s lodí, která k ostrovu zabloudila a nabírala zde vodu a ořechy na další cestu.

Ještě vám mohu říct, že tento kámen je opravdu kouzelný, mění barvu v závislosti na kterém moři právě plujete a ochraňuje vás před hněvem Boha bouří.

Rozhostilo se ticho. Oči všech byly upřeny na ten úžasný kámen, na aquamarín v ruce starého námořníka.

A viděl jsi ji ještě někdy? Zeptal se tiše hostinský.

Námořník měl zasněný výraz ve tváři a byl zahleděný kamsi daleko do své minulosti.

To je jiný příběh, řekl tiše a ukryl amulet za košili.

Ten vám budu vyprávět někdy jindy. Usmál se a všem bylo jasné, že mořská panna v jeho životě nebyla naposledy.

Několik námořníků sevřelo v kapse, na náramku, nebo na amuletu na krku akvamarín, který stále nosili u sebe… Věděli, že jejich kameny jsou magické, že je nejen ochraňují, ale když je nosí na těle, mohou je i léčit.

Ale tyto kameny – i když mocné, nebyly z pokladu Boha bouří, z pokladu jeho dcer, mořských panen.

Starý námořník dopil a zvedl se. Pomalu odešel do tmy, která mezitím venku nastala. Všichni ještě dlouho zůstali sedět bez jakéhokoli zvuku. Až po chvíli se všichni začali rozhlížet – bylo to jako by zde ten námořník nikdy nebyl. Zbyl po něm jen tento příběh. 

Nemohu se zbavit dojmu, že ten příběh se stal.Ale to je koneckonců jedno – byl to skvělý příběh. 

Vlastnosti: Aquamarín (akvamarín) je kámen symbolizující odvahu. Jeho uklidňující energie potlačuje stres a uklidňuje mysl. Vnáší harmonii do svého okolí a chrání před jeho škodlivým znečištěním. V dávných dobách se věřilo, že dokáže čelit mocnostem temnot a současně získávat přízeň duchů světla. Námořníci jej nosili jako talisman proti utonutí.

Léčebné využití: Akvamarín dobře slouží k léčbě bolestí krku, oteklých žláz a problémů se štítnou žlázou. Uvádí do rovnováhy hypofýzu a štítnou žlázu regulující hormony a růst. Tento kámen má také celkový účinek na svaly. Posiluje činnost orgánů starajících se o pročišťování těla. Prospěšně působí na oči, čelisti, zuby a žaludek. Úspěšně funguje proti krátkozrakosti i dalekozrakosti a uklidňuje příliš bouřlivé reakce imunitního systému. Pomáhá rovněž při autoimunitních chorobách, jako je například senná rýma.

Moudrá Sova – akvamarín/howlit

AKVAMARÍN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *